Přidat k oblíbeným info@karavana-uspechu.eu   tel.: (420)  608 87 28 27     Středa, 22. srpna 2018        

Články


     Seznam článků

   25.04.12 21:38 | Alena Breuerová
  Odvaha a vize                                 www.iHNed.cz  4/2012

 V souvislosti s Pavlem Juříčkem se často objevují slova jako americký příběh v českých podmínkách. Jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů, majitel a předseda představenstva společnosti Brano Group, se vyučil frézařem, protože studovat ho tehdy nepustili. Svoji cestu k úspěchu si houževnatě odpracoval.

OTÁZKA: Vzpomínáte si na své začátky? Na své první šéfy?

Vůbec první šéf, kterého jsem měl, byl pan mistr Filip, ještě v učení. Dodneška si ho strašně vážím. On sice neměl daleko k facce, ale u něj jsem to respektoval, protože to byl čestný a spravedlivý muž. Měl takovouhle ruku... A ve chvíli, kdy se neudělalo něco, co se udělat mělo, tak nebyl křik, spíš následovala ta facka. My jsme ho ale tak respektovali, že k této metodě nemusel sahat často, jestli si vzpomínám, tak ji uplatnil snad dvakrát. A ne na mě...

A pak si pamatuji jistého inženýra Hendrycha, to byl hodně kontroverzní šéf. Já jsem tehdy byl vedoucím technologie a on byl technický náměstek. Byl to nesmírně zdatný technik, lidsky byl trochu složitější charakter, ale spoustu věcí mě naučil. Třeba to, že máte být nejpřísnější a nejtvrdší ke svým nejbližším, k těm, které máte nejradši. Protože toho člověka tím vlastně učíte. Což já uplatňuji. Ono je to taky strašně obtížné, vznikají konflikty, protože můžete přetáhnou strunu a ti lidé to neunesou... Tak na tyhle dva vzpomínám.

OTÁZKA: Vy sám jste v jednom rozhovoru řekl: Stal jsem se podnikatelem, protože to na mě zbylo.Nevypadáte zrovna jako člověk, který se spokojuje s tím, co na něj zbude. Jak jste to mínil?

Já jsem si nikdy nemyslel, že bych měl být něčeho vlastníkem. Chtěl jsem tím říct spíš to, že když člověk nějakou poctivou a houževnatou prací k něčemu směřuje, vlastnictví bývá vlastně jen důsledek toho. Ne že by si člověk řekl: tak, a já budu podnikatel. Tak to přece není.

Když se podíváte na příběhy různých podnikatelů, tak většina z nich ani netušila, že by se mohla něčím takovým stát. Ten hlavní cíl je být v něčem úspěšný, realizovat se, vidět třeba, že je něco v nepořádku, jít a vybudovat něco nového.

Vlastnictví je ale významná věc, a je velmi důležité, aby management měl u vlastníků hodně dobré zázemí. Aby ti vlastníci nebyli darebáci, aby to vlastnictví jen nepřehazovali jako vidlema, aby se ve chvíli, kdy je krize, dokázali s managementem domluvit. V Německu se teď například ukázalo, že hodně středních rodinných firem zvládlo krizi velmi dobře. Jejich vlastníci se s managementem dohodli na tom, co je třeba dělat, všichni se omezili, myslí se na budoucnost - a i zaměstnanci jsou spokojení, protože dlouhodobě mají perspektivu.

Na druhé straně jsem viděl, jaké to je, když jsou vlastníkem nejrůznější fondy. Byl jsem v New Yorku, moji firmu chtěli koupit a říkali: podívejte, my máme v portfoliu sto padesát firem. A měli tam potravinářství, letectví, automobilový průmysl, naprostý pelmel. Tak jsem se ptal: vy tomu rozumíte? - Ne... My tomu nepotřebujeme rozumět. My ovládneme firmu, a když to nefunguje, no tak to prodáme. - Oni to řeknou úplně natvrdo.

Já jsem ostatně byl velmi zásadně už proti kuponové privatizaci, která jednoznačně generovala špatné vlastníky. Takže jsem se postavil proti privatizačním fondům. Usiloval jsem o to, aby firma vzkvétala, a viděl jsem, jak to dělají špatně. Varoval jsem je, že tímto způsobem se ta firma rozvíjet nebude - takže po nějakém čase mě v podstatě vyhodili. Bylo mi jasné, že oni ve své aroganci tomu byznysu vůbec nerozumí, že nerozumí ani tomu, co jim říkám. A když jsem se vrátil, už jako společník, jako vlastník, začal jsem s nimi bojovat a začal jsem je vykupovat. Takže proto to na mě zbylo.

Ale dodnes je mi strašně líto, že Česká republika se tak vyprodala. Rozprodávaly se tady firmy, které měly bezpochyby šanci přežít. Stopro-centně. Jenže lidem tady chyběla odvaha, chyběla vize.

OTÁZKA: Proč to podle vás tak bylo?

Opravdu myslím, že to byl nedostatek sebevědomí a odvahy. Obyčejná zbabělost. Vídám to na obchodních jednáních. Jednání je trochu boj, a Češi mnohdy zbytečně zalézají pod stůl. Stačilo mít pevnější páteř. Já jsem taky neměl žádné zázračné metody, jde jenom o to, nedat se.

OTÁZKA: Věříte, že se to dá nějak znovu vybudovat?

Vrátit se to nedá. Vybudovat ano. Vznikla tady určitá skupina zajímavých lidí, kteří své firmy opravdu vybudovali z nuly, jsou nesmírně kreativní, úspěšní: Zbyněk Frolík, Tomáš Březina, Vladimír Kovář... Tito lidé něco vyzařují. A všechno jsou to, podobně jako já, hodně houževnatí a pracovití podnikatelé, kteří neponechávají nic náhodě a myslí na tisíc a jeden detail, což je někdy strašně obtížné. U takových máte jistotu, že až bude v budoucnu nějaká krize, tak oni od toho neutečou. A budou pracovat na tom, aby tu krizi překonali, nebo obešli, prostě našli nějakou metodu, jak se z toho dostat. Důležité je, aby mezi nimi bylo stále více podnikatelů z výrobních firem. Protože výrobní firma je komplexní, ona nejenže vyvíjí a produkuje, ale vytváří i řadu sociálních faktorů, což stát potřebuje. Ať je stát , jaký chce, ať jsou vlády, jaké chtějí, jsme zodpovědní za to, jak v tom prostředí tady žijeme.

OTÁZKA: Jak vy se mimochodem díváte na společenskou odpovědnost firem?

Asi se mnou nebudete souhlasit, ale já si myslím, že podnikatelé jsou od toho, aby dělali byznys. Pokud budu dělat tu tzv. social responsibility, směšuje se tady odpovědnost. Já jsem zodpovědný za firmu a ta má dělat byznys. A odvést řádně daně. A stát je od toho, aby řídil sociální zodpovědnost vůči lidem. Já vůči těm svým si ji udělám. Ale nevidím důvod, abych třeba starostovi Hradce (pozn.:Hradec nad Moravicí, kde je hlavní sídlo společnosti Brano Group) dával milion ročně, když má mít určení daní.

Něco jiného je, když mám nějaký svůj nápad. Chtěl jsem postavit cykloturistickou stezku z Hradce do Opavy, tak jsem přemluvil primátora Opavy, starostu Hradce, a třetinu jsem zaplatil sám. Protože to byla moje myšlenka. Ale tam vidím, že moje sociální odpovědnost končí. Ne abych chodil a dával peníze tam a onde, a budoval si na tom svoje ego nebo nějakou svatozář, nebo si takto platil něco jako odpustky, to nechápu. Takže to nedělám.

OTÁZKA: V různých souvislostech se teď hodně se mluví o významu vzdělání. Vaše cesta k němu nebyla úplně jednoduchá. Vystudoval jste nakonec Vysoké učení technické v Brně a v 90. letech jste absolvoval několik studijních pobytů v zahraničí. Co pro vás bylo podstatné? Získat znalosti? Nebo kontakty, jak se také někdy zdůrazňuje?

Když jsem viděl, že tady nejsem vítán, odešel jsem do Ostravy na Vysokou školu báňskou, kde jsem spoluzakládal katedru managementu a podnikání. Věděl jsem, že jestli se mám vrátit a někdy v budoucnu řídit Brano, nemohu zůstat tím technikem, kterým jsem byl na přelomu 80. a 90. let. Že se budu muset doučit ekonomiku, obecný management, a především budu muset získat jakýsi nadhled.

A říkal jsem si, že toho dosáhnu jedině prostřednictvím zahraničních stáží. Tak jsem využil různé možnosti, které se tehdy objevovaly, a šel studovat. To podstatné pro mě bylo získat přehled, nadhled, poznat, jakým způsobem v zahraničí uvažují o byznysu. Takže spíš šlo o zdroj informací, ne o kontakty ve smyslu obchodních.

OTÁZKA: Jaký význam tedy přikládáte vzdělání?

Vzdělání je vstupenka. Někdo se dokáže vypracovat i bez něj, takových lidí ale mnoho není. Znalosti jsou nutné v každém případě. Jestli je získáme na škole, nebo to dokážeme v životě sami, proč ne. Měli jsme ve firmě vynikajícího konstruktéra. Byl to skvělý člověk, koncepční technik, který pracoval i v zahraničí a měl obrovské znalosti. Právě tou praxí si je doplnil na úroveň vysokoškolského vzdělání, přestože ho neměl. To, co potřeboval, si dokázal nastudovat, takže nebyl problém se s ním bavit o vývoji jakéhokoliv výrobku. Takových lidí je ale naprostá menšina. Takže na vzdělání je potřeba pracovat.

Pokud jde o naše školství... Vysoké školy ještě snad, ty mají jakýsi manévrovací prostor, nasypalo se tam množství peněz, a studenti přece jen mají možnost jet studovat do zahraničí. Vznikají také různé enklávy typu Ústavu konstruování na VÚT v Brně, což je úžasné pracoviště, hlavně díky šéfovi toho ústavu. Anebo, když teď někomu něco chybí na škole, může hledat projekty v rámci firem, snažit se trénovat nějak jinak. Takže státní technické školy se postupně zlepšují. O těch soukromých bych raději vůbec nemluvil a nejradši bych je zrušil. V tomto směru skutečně musí nastat nějaká katarze. Myslím, že počet vysokých škol je třeba omezit, zvýšit kvalitu a směřovat peníze na kvalitu. Mělo by se to korigovat na základě sledování absolventů a toho, jak se uplatní, s jakým výdělkem a v jakém směru. Protože jedna ztráta pro celou Českou republiku je, že na některých oborech, zejména technických, studenti zcela chybí, a druhá, že z řady oborů pak odejdou pracovat někam jinam. A to je ztracená investice a stát se na to zatím tak nedíval. Bere se to, jako že zákazník jsou rodiče - ale zákazník nejsou rodiče, zákazník jsou firmy a organizace, ve kterých se absolvent uplatní. A pokud ty firmy prosperují, prosperuje i ten absolvent, a nakonec celá společnost.

OTÁZKA: Vy sám čtete odbornou literaturu? Nebo vůbec knihy? Americký guru Sample doporučuje manažerům Machiavelliho nebo Homéra...

Odbornou literaturu čtu, i když bych řekl, že teď už méně. Ty základní postuláty jsou prakticky dané. Já mám spíše konzervativní pohled. Takže si myslím, že když si někdo přečte Fayola, Webera, Druckera, Ohmaeho, obsáhne tím celou tu škálu, kterou pro život potřebuje.

Dnes také existuje spousta různých návodů, jak se rychle stát úspěšným a podobně. To je úplný nesmysl. Ale souhlasím s tím, že čtení by mělo mít nějaký hlubší význam. Machiavelliho Vladaře jsme bezpochyby četli všichni. Já mám rád Hermanna Hesse, to je hodně o životě, nebo Richarda Bacha. Pokud člověk chce uvažovat o nějakých vizích, přesvědčit sám sebe, že věci jsou možné, asi není špatné si číst takové věci. A přesvědčit potom ostatní, že to možné je. Protože když je cíl je nastaven příliš nízko, tak logicky nikam jinam než nízko směřovat nebudete.

OTÁZKA: Zaznamenala jsem z vaší strany určitou skepsi vůči mladým lidem, kteří teď nastupují do práce.

Ono je jedno, jestli přicházejí z učiliště, střední školy nebo z vysoké. Ta úroveň se snížila na všech stupních. Znalosti jsou horší, než jaké jsme měli my. My jsme si tu školu museli tvrdě vydobýt. Na VUT Brno nás začalo 1100, a diplom dostalo 340. Dnes projdou téměř všichni. Pochopitelně chybí i dovednosti. Ale co jim chybí nejvíc, to je postoj k práci. To je zcela jednoznačné. Oni nerozumí tomu, proč by měli normálně pracovat, protože tomu nerozumí celá generace.

OTÁZKA: Zmiňoval jste se také, že v managementu dáváte přednost starším lidem.

Celý můj management, s jedinou výjimkou, jsou teď lidé nad 50 let. Naše generace je v lepší kondici, než byla generace padesátníků před dvaceti lety, a pokud jim chyběly nějaké znalosti, ty si většinou za tu dobu dokázali doplnit. Máme trénink. Nás socialismus přivedl k disciplíně. Po revoluci na to byl sice nějakou dobu jiný názor... Ale člověk si všechno musí odpracovat. A ten někdejší socialistický postoj, kdo nekrade, okrádá rodinu, v této generaci už moc vidět není. Ostatně ani tehdy jej zdaleka neměli všichni. Takže myslím, že není třeba se bát zaměstnávat lidi nad padesát. A pokud podle údajů vídeňského Demografického institutu bude v roce 2030 věkový medián v Evropě 46,2 roku, ani nic jiného nezbude. Pro mě je rozhodující postoj k práci, lidské kvality. A ty mladé je třeba vychovávat, vyškolit je, a to se dá nejlíp udělat příkladem.

OTÁZKA: K čemu je vedete?

K tomu, že důležitá je odvaha a vize. Že se nemají bát dělat věci těžké a složité, ne se soustředit na to, co je lehké a jednoduché. Před koncem roku jsem managementu představil své nové desatero. Protože jsem viděl, že je třeba více zdůraznit určité vnitřní hodnoty. Je mi pětapadesát, člověk začíná myslet na to, že by tady chtěl zanechat i nějakou morální šlépěj. Potřebuji, aby to byli čestní lidi, aby mysleli na budoucnost, a aby taky každý usiloval v něčem o něco výjimečného.

OTÁZKA: Máte pocit, že jste se sám hodně změnil za tu dobu, co to děláte?

No samozřejmě. Na začátku to bylo one man show, byl jsem orientován technicky. Teď musím bojovat o to, aby ti lidé jednak věděli, že u mě mají zázemí, a jednak aby jim postupně docházelo, že za takových deset patnáct let tady nebudu. Už teď je tady hodně dobrý tým. A chci, aby oni byli lepší, než jsem já.


 PAVEL JUŘÍČEK O SOBĚ

Já jsem si samozřejmě nikdy nemyslel, že tady budu sedět za nějakým šéfovským stolem, myslel jsem si, že budu nějaký opravář něčeho, aut nebo CNC strojů, nebo budu na nich dělat, že budu umazaný od oleje. A do dneška mi nepřipadá divné, když se občas někde umažu. Ale to neznamená, že by člověk neměl mít duši nebo o něčem přemýšlet nebo snít.


 DESATERO PAVLA JUŘÍČKA

- pravda a spravedlnost

- pevnost a zásady (srdce, páteř, žaludek)

- morálka

- odvaha dělat i věci těžké a složité

- tým a jeho budování

- poznání sebe sama

- sny a vize

- myslet na druhé, ale také na sebe

- být v něčem výjimečný

- odkaz (nástupnictví)

     Seznam článků








ROZŠÍŘENÉ VYHLEDÁVÁNÍ



  Citáty  
۰Knihy nejsou výdaj. Jsou investice – a pokud vím, jsou nejlepší investicí na světě.

Earl Nightingale
 



Registrace zákazníka

Jak pracovat s knihami

Nabídka spolupráce




Email:  
Heslo:  
Poslat heslo

Starobylé svitky



VIDEO






Vedeme.cz


administrace
© copyright 2009 | www.frkal.com/ WebDesign | all rights reserved